Farma s přesahem
Pomáhame vám se dotknout přirozenosti
Rozhovor s Petrou a Martinem Bezděkovými o docházce a trénincích s našimi koňmi
Milá Péťo, milý Martine, k našim koním jste začali chodit v březnu roku 2024. Co vás tehdy ke koním přivedlo a proč jste se rozhodli zrovna pro nás?
Petra: Hezký příběh, jak to vlastně celé začalo … Jednoho slunného dne jsem była s kámoškami na procházce u Příchovic a cestou jsme potkali několik z vašich koní na vyjížďce. Akorát jsi brodila řeku na Elizabeth, a já povídám, že máte moc hezké koně, a daly jsme se do řeči. Zeptala jsem se, zda náhodou na svých koních nenecháte povozit i cizí lidi, načež jste nás pozvali k vám na farmu. Máme dvě dcery (3 a 5 let), které milují zvířata, zejména koně. Krátce po tomto setkání jsme se skutečně přijeli na vaší farmu podívat a hned byłi seznámeni s Borůvkou, což je úžasný poník, kterého od té doby s dcerami pravidelně navštěvujeme.
Martin: No, to było jednoduché. Péťa v březnu přišla s tím, že potkala jednu sympatickou holku na koních, a že se půjdeme podívat na její farmu a začneme s dcerami Emily a Megan chodit na docházku ke koním. O koních už jsme se párkrát bavili, protože holky chtěly vždycky všude svézt, tak jsem si řekl proč ne. Jakmile jsme uviděli Borůvku (našeho – vašeho poníka), bylo vymalováno, a váš přístup to jenom podpořil. Do teď si pamatuji, jak jsi dala Megan hned vodítko a když jsem se snažil pomoct, tak jsi mne zastavila a řekla: „Ona to zvládne“. A zvládla!
Jakou ze služeb, které nabízíme ve Světa(k)raji, jste si vybrali a proč?
Petra: Začali jsme s docházkou k poníkovi. Náš první záměr był dopřát dětem čas s koňmi, pohladit si je, vidět je zblízka a třeba se na nich i povozit. Líbila se nám celá ta myšlenka docházky – že nejde „jen” o svezení na poníkovi, ale kompletní práce s ním (od vyvedení z ohrady, přes očištění a osedlání, až po svezení, práci s ním a závěrečné dopřání dobroty).
Také jsme ocenili, že termíny docházek jsou flexibilní podle našich možností a že můžeme k poníkovi celá rodina. Vlastně se z toho stało hobby pro nás všechny. Brzy jsme také vyzkoušeli vyjížďky na koni. Ty se častokrát hodily jako dárek pro blízké, kteří také milují zvířata, koně pak především. Aby toho nebylo málo, začali jsme v létě s manželem také trénovat a učit se jezdit.
Martin: Protože se všechno točí kolem dětí, tak mě ani nenapadlo, že bychom vybrali jinou službu než docházku ke koním. Chtěli jsme dětem dopřát krásné a nekonečné svezení. Brzy jsme ale zjistili, že tohle není jen o svezení a jen o dětěch. Z docházky se stala týdenní rodinná tradice, kdy je celá rodina v přírodě, u koní, a kde se učíme všemu, co k tomu patří – respektu, výchově, důslednosti. Učíme se všichni, a když to děti přestane bavit nebo jsou unavené, rád s Borůvkou potrénuji jen tak. Proběhnout se vedle cválajícího poníka je prostě paráda. Později jsme párkrát využili možnost vyjíždky a brzy se rozhodli, že se naučíme jezdit i my dva 🙂
Jaké byly vaše začátky? Měli jste nějaké obavy?
Petra: Začátky były plné nadšení z něčeho nového a zároveň úsměvné kvůli neohrabanosti, která k začátkům patří. Obavy samozřejmě były a občas stále jsou. Z počátku jsme si nebyli jistí, jak moc citliví jsou koně na děti (či cizí lidi) a zda se nesplaší, když děti kolem nich pobíhají, křičí apod.. Vaši koně jsou však zvyklí na společnost a celkově dost přátelští, takže nějaké obavy ze splašení jsou už ty tam. Co se týče strachů na naší straně, tak například stále kontroluji, aby se holky nepřipletly koním do cesty, aby je pak omylem nešlápli (už se také stało).
Martin: Řekl bych klasické obavy člověka, který ke koním chodí poprvé. Snad mě nekopnou, snad se nesplaší, snad mě nekousnou… Po chvilce se tyto starosti rozplynuly, protože vaši koně jsou opravdu mazlíčci a pokud se člověk chová, jak má, není se vůbec čeho bát. Dále jsme si na začátku nebyli jisti, jestli vůbec budeme umět s koněm pracovat / později na něm jezdit. Když je potřeba, vždy poradíte, díky čemuž nakonec zvládáme vše!
V létě 2024 jste se rozhodli povýšit svoje koňáctví na další úroveň – na koni přece nebudou jezdit jen vaše dcery, tuto dovednost se přece naučíte i vy dva! Wow. Pro mě osobně to tehdy bylo silné rozhodnutí, protože jsem věděla, že neumíte vůbec nic. Moc se mi však líbilo vaše nadšení pro věc, ochota se učit a radost z pokroků. Dnes musím konstatovat, že pracovat s vámi dvěma není nic více než čirá radost a zadostiučinění. Jak vnímáte svůj pokrok vy a co vás tehdy motivovalo začít se jezdeckému umění učit?
Petra: Děkujeme 😊 Je to tak, neuměli jsme nic a na koni jsme do té doby seděli tak jednou v životě (kam mi paměť sahá) :-). Začalo to tak, že při docházkách za Borůvkou jsme si občas šli pohladit i ostatní koně nebo je pozorovali, jak pobíhají v ohradě … a ten dusot kopyt se nám vždycky líbil. Jednou pak Martin říká, že by chtěl zažít cval na koni. Zamysleli jsme se, že časem holky přejdou z poníka na většího koně a že by nebylo úplně špatné to s koňmi také umět. Tak se pomalu ale jistě rodila myšlenka, až jsme ji v létě proměnili ve skutečnost. Teď musím říct, že začít se učit jezdit pod vedením byl skvělý nápad, protože to jednoduše stojí za to. Být s koněm a cválat po širých lukách je pocit, který se jen těžko popisuje slovy. Navíc vidím, že to je jedna z mála činností, u které úplně vypne mozek a já se dokážu plně soustředit. Super terapie na pročištění hlavy.
Martin: Jednak jsme chtěli správně vést naše děti při docházce k Borůvce, a to jde jen těžko, když to nezažijete na vlastní kůži. Druhak nás k tomu přivedly již zmíněné vyjíždky. Po pár vyjíždkách, kdy jsme na koni „jen” seděli, jsme zjistili, že taková vyjížďka v kroku je trochu nuda. „Mohli bychom se trochu proběhnout, ne?“ šrotovalo mi hlavou. Původně jsem měl za to, že něco takového musí být jednoduché. Teď už vím (Elizabeth s Merulou mi to vysvětlily :-))), že to jednoduché není, ale naštěstí máte skvělou Pepr, na které se naučím jezdit i já :-).
Nastíníte našim čtenářům, jak vaše tréninky probíhají, a co si na nich nejvíce užíváte? Je něco, co na trénincích nemusíte, nebo na co se netěšíte? Něco, co byste změnili?
Petra: Tréninky máme domluvené na 1x týdně 30min čisté jízdy každý z nás. Časově jsou flexibilní, což je pro nás ideální, a máme je hned po sobě, także můžeme sledovat i toho druhého a i z toho se učit. Někdy je trénink na jízdárně a někdy se jde na vyjížďku do terénu. Obojí vnímám jako důležité a užitečné. Lekce zahrnují přivedení si koně z ohrady, očištění, osedlání, nauzdění a pak samotnou práci na koni. Já mám nejradši fázi, kdy je kůň připraven, a jde se na věc. Jak to bývá i u lidí, na začátku se do práce ne každému hned chce, a občas je sranda koně i jen „chytit”. Někdy se mi také stává, že hledám správné otěže, podbřišník nebo tušírku atd., tak mě napadá, že by možná stálo za to označit, co ke kterému koni patří nebo to rozdělit do nějakých přihrádek. Přece jen koní už je dost a návštěvníků také, także pochopitelně v jezdeckých potřebách je občas nepořádek.
Martin: Každý trénink je jiný a často plný překvapení. Nejvíc si člověk užívá, když koně vede on a ne kůň jeho. Každý pokrok je super a když zjistíte, že už překonáte svůj strach a začnete cválat cíleně, máte radost. Osobně se vždycky těším na to, když zjistím, pro jakého koně si půjdu a jak se mi podaří s ním navázat kontakt.
Dnes je to třičtvrtě roku, co Světa(k)raj pravidelně navštěvujete – jak se za tu dobu váš život změnil, pokud změnil?
Petra: Ano, už nějakou dobu Světa(k)raj navštěvujeme a myslím, že to dost ovlivnilo náš život. Jednak máme jako celá rodina společného koníčka (doslova), a to nás hodně stmeluje. Často si pak doma o koních povídáme nebo si na ně hrajeme a tak nějak už nám koně do života patří a nehodláme to měnit. Tuhle jsem se schválně zeptala dcery Megan, jestli mám docházku k poníkovi už zrušit nebo jestli chce zas o víkendu jít. Zaraženě se na mě podívala a pronesla, že je přece jasný, že půjdeme, a proč že se vůbec ptám. Było to milé, upřímné a vlastně jsem přesně tohle chtěla slyšet. Co se týče tréninků, které máme s manželem, tak ty mám ve velké oblibě. Oba nás baví, a vidět milovaného člověka, jak je šťastný, to je přece dvojitá radost, ne?
Martin: Život se nám rozšířil o novou pravidelnou tradici, kdy je celá rodina spolu a venku. Byli jsme aktivní i předtím, ale ne za každého počasí. Když byla zima nebo mrholilo, nikdo by mě ven nedostal. Dnes už mi to ani nepřijde, a jde se i v mrazu. Světa(k)raj nás naučil být ještě aktivnější a ještě více trávit společný čas. Našli jsme zálibu, která opravdu baví celou rodinu. A rozhodně mohu potvrdit, že koně jsou perfektní relax pro hlavu. Ať vám hlava šrotuje z práce nebo jiných starostí, věřte, že na koních přestane. Hodinu budete vnímat jenom je a nic jiného.
Jaké jsou vaše cíle a plány do budoucnosti, co se koní týče?
Petra: To je zapeklitá otázka, protože my věcem necháváme spíše volný průběh, a občas si s nějakou myšlenkou jen pohráváme. Když se nás ta myšlenka stále drží a její četnost a náš zájem o ní narůstá, pak je z ní rovnou čin. V poslední době se oba dost zamýšlíme nad tím, jaké by to bylo, kdybychom si pořídili koně vlastního.
Martin: To je jednoduché, rád bych se naučil jezdit tak, abychom mohli s manželkou jezdit samostatně a jednou abychom vyrazili na společnou vyjíždku i s dětmi. A kdo ví, pokud vydržíme, myšlenka pořídit si vlastního koně tam někde vzadu je, ale k tomu se musíme ještě dopracovat. A třeba už příští rok zvládneme společně s vámi Hubertku 😉
Komu byste Světa(k)raj (ne)doporučili?
Petra: Světa(k)raj bych doporučila všem, kteří upřímně milují koně, nebojí se bláta, chtějí se sami učit, a nečekají, že za ně vše udělá trenér nebo kůň.
Martin:Určitě každému, kdo má koně rád, má zájem se o ně starat, naučit se jezdit nebo je jen pravidelně vídat, vzít je na procházku a cítit se dobře. Světa(k)raj je perfektní místo, kde má člověk šanci vyzkoušet vše, co ke koním patří.
