Cváláme si s koňmi po louce, říjnové slunce nás hřeje do zad a všechno je dokonale růžové.

„Jaktože ten kluk cválá, když vůbec nejezdí?“ ptá se mě po shlédnutí videa z této vyjížďky kamarádka.

Je to vlastně zcela pochopitelný dotaz. Náš malý totiž opravdu téměř vůbec nejezdí. Na koni se tak nějak nepravidelně začal učit letos v létě a s poměrně velkými pauzami jezdí / nejezdí. Jakmile jsme však s kobylami venku, nemá nejmenší problém ovládat tu svoji ve všech chodech a nevyhne se ani občasným terénním skokům. Vyjížďky to rozhodně nejsou krátké, často také plné všemožných nástrah, jakými bývají srnky vyskakující zpoza keřů, nečekaná vzlétnutí bažantů, podkluzující tráva, louže či spadlé stromy. Jak je tohle možné? Jak to ten kluk vysedí a usedí? Jaktože se nebojí, že nepadá a že si to dokonce užívá?

Odpověď je paradoxně snadná. Ten kluk je totiž mezi koňmi každý den. Ne, nesedí na nich. Ne, netrénuje je. Ne, nezná teorii jezdectví. On je krmí, převádí z pastviny na pastvinu, venčí hříbata, čistí je, drží při ošetřování veterinářem či kovářem, nasazuje deku na noc či pláštěnku při dešti, sprchuje po výkonu, zastřihává hřívu a ocas, bagruje vedle nich díry na kůly a koňský trus, sbírá jejich výkaly, dává jim odměny, vymetá přístřešky, nastlává boxy, tahá do příkrmiště seno, natahuje pásky.

Jeden by řekl, že tohle nemůže stačit na to, aby se malý desetiletý kluk nebál na koni letět terénem. Asi ne. Ale stačí k tomu pak už přidat jenom trochu té jezdecké praxe, pár hodin s otěžemi v ruce, něco toho odkoukávání od mámy a jiných jezdců, které u nás ve stáji potkává, a zázrak je na světě.

A tak, chcete-li pomoct sami sobě nebo svému dítěti přestat se bát, uvěřit, že to jde, a začít být koňákem s velkým K, pusťte se do toho. Do čeho? Do jakéhokoli kontaktu s koňmi. Sdílejte s nimi prostor, pozorujte je, hlaďte si je, nasazujte jim ohlávku. Cokoli. Využijte každého momentu, jenž trávíte v jejich přítomnosti, aby přispěl ke zrození něčeho velkého. Protože „je krásné, je-li čas stavbou“.